Mé gastronomické trauma!

Představa, že se člověk těší na poctivou zabijačkovou klasiku a místo toho dostane emulzi z řepky není zklamání, ale je to materiál na hororový scénář.

Evangelium podle Radima: O gumové rukavici aneb Jak jsem se stal obětí rostlinného podfuku.

Jakožto člověk, který považuje nařízení Evropské komise obvykle za návod k tomu, jak si zkomplikovat život, musím tentokrát padnout na kolena a volat: „Sláva Bruselu!“ Konečně totiž někomu došlo, že nazývat tenhle veganský tmel „sádlem“ je stejný zločin proti lidskosti, jako říkat nealkoholickému pivu „nápoj bohů“.

Představte si tu scénu: Máte chuť na poctivé sádlo se škvarky. V obchodě sáhnete po vaničce, která se tváří jako stará dobrá klasika. Doma uříznete krajíc chleba, s láskou ho namažete a v očekávání orgasmu chuťových pohárků se zakousnete.

A v tu ránu to přijde.

Vaše tělo vyšle do mozku signál nouze. Chuťové receptory, vycvičené generacemi předků, se v panice ptají, proč proboha žvýkáte chirurgickou rukavici namočenou v melase. To, co mělo být jemným pohlazením vepřového tuku, chutná jako rozemletý vnitřek pneumatiky ze staré škodovky.

Zatímco se snažíte rozdýchat tenhle kulinářský terorismus, vezmete lupu a pod nápisem SÁDLO (velikost písma: viditelné z vesmíru) najdete mikroskopickou poznámku: „rostlinné“.

Rostlinné sádlo?! Co to kurva je! co bude dál? Železný polystyren? Suchá voda? Sádlo je z definice živočišný tuk, dar z nebes od prasete, který nás léčil, sytil a smažil nám řízky od dob, kdy jsme slezli ze stromů a zkrotili oheň. Nazvat rozmixovaný margarín sádlem je lingvistické barbarství, které uráží i to prase.

Milá EK, zapomeňte na zakřivení banánů a raději okamžitě nařiďte všem těmto vyznavačům „rostlinného utrpení“, ať si pořídí vlastní slovník. Ať si ty své amarouny pojmenují třeba „tekutá deprese z klíčků“ nebo „tukový simulátor číslo 5“, ale ruce pryč od našeho sádla! Sádlo má mít duši (a škvarky), ne rodokmen z řepkového pole.